Podzimní noc 18. září 1877 byla neobvykle klidná. Nad pustými pláněmi Nebrasky se rozléhalo jen monotónní hučení větru a vzdálené skřeky prérijních ptáků. Kdyby někdo tou dobou stál u malé osady Big Springs, slyšel by ještě něco jiného — dunění kol těžkého poštovního vlaku Union Pacific, mířícího z Kalifornie na východ. Nikdo netušil, že právě v téhle noci se rodí jedna z největších legend Divokého západu.

Sam Bass: Psanec s úsměvem

Sam Bass, vůdce bandy, nebyl obyčejným lupičem. S pověstí „gentlemana se smyslem pro nebezpečí“ a přátelským vystupováním dokázal strhnout lidi kolem sebe. Nebyl to muž, který by kradl z chamtivosti — spíš byl hnaný touhou po dobrodružství, svobodě a rychlých penězích. Jeho banda byla malá, ale zkušená. Chladní střelci Joel Collins, Bill Heffridge a Jack Davis. Všichni věděli, že dnešní akce může být jejich největší… nebo jejich poslední.

Přepadení: Tma, výstřely a poklad

Lupiči nejprve obsadili malou stanici u Big Springs a donutili jejího zaměstnance vyvěsit červený signál a poštovní pytel, což byl jasný pokyn pro strojvedoucího, aby vlak u stanice zastavil. Když vlak dorazil ke stanici kolem 10:40 večer, strojvedoucí stáhl páru, zpomalil a zastavil.

V tu chvíli na něj vtrhli maskovaní lupiči a rychle přemohli posádku. Bass s klidem zkušeného vůdce přikázal muži s lucernou, aby otevřel trezor. Po otevření železné schránky banda ztuhla v němém úžasu: kožené váčky plné nově ražených dvacetidolarových zlatých mincí, zářících i v mihotavém světle lampy. Zlaté mince byly určeny pro banky na východním pobřeží a jejich celková hodnota činila tehdy neuvěřitelných 60 000 dolarů — dnešní ekvivalent milionů.

Při rychlém přenášení kořisti praskl jeden z váčků a zlaté mince se rozkutálely po náspu jako hejno splašených korálků. Bandité je ve spěchu a nervozitě začali sbírat, přehrabovat a nahánět zpět do sáčků, přičemž je v prachu rozhazovali sem a tam. Tahle podivně chaotická a až absurdní scéna, zasazená do jinak temné a napjaté chvíle, se později stala jedním z nejživějších a nejčastěji vyprávěných momentů celé loupeže.

Útěk a mstychtivá železnice

Po zajištění pokladu Bassovi muži zmizeli do tmy. Věděli, že Union Pacific neponechá věc náhodě — a nemýlili se. Železnice vyhlásila okamžitě největší pátrací akci v dosavadní historii firmy. Po lupičích pátraly desítky šerifů, dobrovolníků, lovců odměn i bývalých vojáků. Nebylo úniků — jen čas.

Banda se rozdělila a pokusila se zmizet v nekonečných pláních. Jenže zlato bylo těžké a pronásledovatelé rychlí. Většina členů byla během několika týdnů dopadena nebo zastřelena. Sam Bass se však držel déle — skoro rok unikal mezi Texasem a Novým Mexikem, než byl obklíčen a smrtelně postřelen Texas Rangers. Zemřel den poté, údajně pronesl: „Kéž mě Bůh vezme, chlapci, už mám dost.“

Zajímavosti a kuriozity

🔸 Některé váčky s mincemi nebyly nikdy nalezeny. Legendy tvrdí, že část zlatých dvacetidolarovek dodnes leží někde na prérijních cestách Nebrasky.

🔸 Navzdory obří kořisti si Bass bohatství příliš dlouho neužil. Žil rychlým a rozhazovačným životem — miloval hazard, zábavy a neustálé flámování — takže většinu svého podílu během pár měsíců prohrál v kartách a sázkách.

🔸 Big Springs Robbery dodnes drží prvenství — žádná jiná vlaková loupež na americkém Západě nepřinesla lupičům tak velké množství zlata. Šlo o největší zlatý úlovek, jaký kdy zločinci z železnice získali.

🔸 Po této loupeži zavedla Union Pacific řadu nových bezpečnostních opatření: více ozbrojených stráží, zesílené trezory i přísnější postupy při přepravě cenností. Právě tato opatření postupně uzavřela éru odvážných vlakových lupičů, pro které už na kolejích nezbývalo tolik prostoru jako dřív.

Stopy, které vítr dávno odnesl

Loupež u Big Springs vstoupila do dějin svou drzostí i množstvím uloupeného zlata. Nepřinesla žádné vítěze — banda byla během měsíců rozprášena a část kořisti s nimi zmizela neznámo kam. Nutno však říci, že podle dostupných pramenů během samotné loupeže u Big Springs nedošlo k žádnému úmrtí. To, co přežilo nejdéle, jsou příběhy o vlaku plném zlata, noci přerušené střelbou a psancích, jejichž sláva trvala kratší dobu než stopa koňských kopyt v zaprášené trávě.