Dne 9. dubna 1940 zahájilo Německo vojenskou invazi do Norska jako součást operace Weserübung. Útok proběhl souběžně na více místech a jeho cílem bylo rychlé obsazení strategických přístavů, dopravních uzlů a hlavního města Osla. Norská obrana byla zaskočena rychlostí a rozsahem útoku, přesto se vládě i králi Haakonu VII. podařilo z Osla uprchnout. Okamžitě vyvstala otázka zabezpečení klíčových státních institucí a majetku.

Rozhodnutí o záchraně státního zlata

Ještě v den invaze přijala norská vláda spolu s vedením centrální banky Norges Bank rozhodnutí o evakuaci zlatých rezerv. Motivem bylo zabránit jejich zabavení okupační mocí, což by zásadně oslabilo schopnost státu fungovat v exilu. Rozhodnutí bylo učiněno ve spěchu, bez dlouhodobého plánování, ale s jasným vědomím strategického významu zlata pro další existenci norského státu.

Stav a význam zlatých rezerv

Norské zlaté rezervy činily přibližně 50 tun zlata, uložených převážně v trezorech centrální banky v Oslu. Zlato sloužilo jako finanční rezerva a záruka stability měny. V kontextu druhé světové války představovalo nejen ekonomickou hodnotu, ale také politický nástroj umožňující vládě pokračovat v činnosti mimo okupované území. Ztráta těchto rezerv by znamenala výrazné omezení suverenity norského státu.

Pozemní přesuny z Osla do vnitrozemí

Bezprostředně po rozhodnutí o evakuaci bylo zlato naloženo do nákladních automobilů a železničních vagónů. Transport probíhal z Osla směrem do vnitrozemí, často po trasách, které nebyly předem určeny. Přesuny probíhaly v podmínkách leteckých poplachů a rychle se měnící frontové situace. Odpovědnost za jednotlivé části transportu nesli civilní zaměstnanci banky, úředníci a místní úřady.

Námořní přeprava a opuštění Norska

Po přesunu do severnějších oblastí bylo zlato dále přepravováno loděmi po norských fjordech. Tato fáze byla považována za zvlášť rizikovou kvůli hrozbě leteckých útoků. Z norských přístavů bylo zlato postupně naloženo na britské lodě, které jej dopravily do Velké Británie. Část rezerv byla následně z bezpečnostních důvodů přesunuta dále do Kanady a Spojených států.

Organizace a utajení operace

Evakuace zlata neměla žádný oficiální krycí název a nebyla vedena jako vojenská operace. Jednotlivé transporty byly rozděleny do více částí, aby se minimalizovalo riziko úplné ztráty v případě útoku. Informace o přesných trasách a časech byly omezeny na úzký okruh osob. Celou operaci v terénu zajišťoval Fredrik Haslund, několik bankovních zaměstnanců mělo na starost nakládání, vedení evidence, plombování a kontrolu nákladu. Norští vojáci zajišťovali ozbrojený doprovod. Železničáři zase pomáhali s přesunem zlata, stejně tak řidiči nákladních vozů a posádky lodí. Přesto, že operace probíhala ve spěchu a chaosu, tak se německé jednotky k žádné části zlatých rezerv nedostaly.

Zajímavosti a kuriozity

🔸 Celá evakuace proběhla bez předem připraveného krizového plánu

🔸 Některé zásilky zlata byly dočasně uloženy v provizorních skladech, včetně škol a místních úřadů

🔸 Transport zajišťovali převážně civilisté, mnozí z nich byli dobrovolníci

🔸 Norsko patří k malému počtu evropských zemí, které během druhé světové války dokázaly zachránit téměř veškeré své státní zlato

🔸 O uvedené události byl v roce 2022 natočen film Zlatý transport

Význam zlata pro exilovou vládu

Zachráněné zlaté rezervy umožnily norské exilové vládě v Londýně financovat diplomatickou činnost, správu státu v exilu i podporu vojenských jednotek bojujících po boku Spojenců. Zlato rovněž sloužilo jako záruka při mezinárodních finančních operacích. Po skončení války byly zlaté rezervy postupně navráceny zpět do Norska.

Od národního pokladu k účetní položce

V roce 2004 se Norsko prostřednictvím centrální banky Norges Bank rozhodlo prodat většinu svých zlatých rezerv, které byly do té doby součástí oficiálních devizových aktiv. Prodej se týkal přibližně 33,5 tuny zlata a výnos byl převeden do jiných finančních nástrojů. Zlato tak přestalo plnit roli měnové rezervy, přestože malá část zůstala zachována jako historické a muzejní exponáty. Tento krok byl ekonomickým rozhodnutím, nikoli důsledkem ztráty nebo vnějšího nátlaku.

Nicolai Rygg (1872-1957)

Guvernér norské centrální banky, který na základě politického pokynu ministra financí Oscara Torpa, aby bylo zlato okamžitě evakuováno, zorganizoval utajený přesun norských zlatých rezerv (cca 49 tun) z Osla do bezpečí před německou invazí. Samotné provedení transportu v terénu svěřil svým spolupracovníkům. Poté, co ve věku 74 let odešel z funkce guvernéra centrální banky, se vrátil ke své akademické práci. V 50. letech poté vydal dvě publikace o Norges Bank (norské centrální bance).

Fredrik Haslund (1899-1961)

Tajemník parlamentní skupiny Labouristické strany, který byl pověřen vedením evakuace norského zlata, které bylo přepravováno z Lillehammeru do Åndalsnes a poté do Molde a Tromsø. Následně zlato odvezl do Velké Británie a později do USA, kde žil až do konce války. Koordinoval vlaky, nákladní auta, lodě a rozhodoval improvizovaně při leteckých útocích a zničené infrastruktuře. Skutečnost, že se zlato úspěšně podařilo převést, je třeba z velké části připsat Haslundově energii a schopnosti improvizace

Nini Haslund Gleditsch (1908-1996)

Významná norská politická aktivistka, mírová bojovnice a členka odboje. Podílela se na záchraně norského zlatého pokladu před nacisty a pracovala pro exilovou vládu v Londýně. Byla provdaná za stavebního inženýra a geodeta Kristiana Gleditsche (1901–1973), který se taktéž podílel na transportu zlata. Byla sestrou Fredrika Haslunda.

Nordahl Grieg (1902–1943)

Norský básník, novinář a politický aktivista. Během druhé světové války se aktivně zapojil do boje proti nacismu, doprovázel norský zlatý poklad až do Anglie a působil jako válečný korespondent. Proslavil se jako angažovaný autor reflektující válečné události a působil jako válečný zpravodaj. V roce 1943 se účastnil v pozici válečného korespondenta bombardování Berlína, ale jeho letadlo bylo sestřeleno. Krátce po osvobození vyšla v Norsku sbírka jeho válečných básní nazvaná Friheten (Svoboda). Stala se historicky nejprodávanější norskou básnickou sbírkou. Diskuse o jeho kontroverzním působení ve 30. letech se objevily až s odstupem času (byl členem Komunistické strany Norska).